SOBOTA 2.7. – Cesta

Jelikož jsme na dovolenou vyráželi přímo z dogtrekku, pes spal celou cestu jako zabitý, což bylo super. Horší bylo, že se dost spát chtělo i nám. V plánu bylo dojet více jak 500km ke Krakówu, ale nakonec jsme to zapíchli asi 160km od něj někde v křoví, protože se začínalo stmívat.

 

NEDĚLE 3.7. – Kraków po anglicku

Noc to byla všelijaká. Ve 4h ráno se pes vzbudil a začal otravovat, okousal Lukášovi botu a pak si vzpomněl, že chce jít ven. Pak sice usnul, ale jak jsme začali vstávat, otravoval zas. Navíc nad ránem začalo celkem slušně pršet, takže stan jsme balili úplně mokrý.

Cesta do Krakówa byla deštivá. Náladu jsme si zvedali vtípky o městském slunečném mikroklimatu, zatímco nebe nad námi a všude kam jsme dohlédli, že ty provazce vody jen tak cedit nepřestanou. V Krakówě rozhodně líp nebylo, ale neměli jsme beztak moc na výběr, co dělat, tak jsme vyrazili v jemném hustém dešti do města. Zaparkovali jsme asi 2km od centra v nějakém nákupním centru.

Prohlídka města byla dost o ničem. Na pahorek Wawel se zachovalým královským hradem, kam jsem se těšila, nás se psem nepustili. Přišlo mi to trochu nefér a tak mě napadali myšlenky, jakože jim tam Dinga uvážeme a půjdeme si to projít bez něj aspoň tak na dvě hodiny. Možná by paní na vrátnici po hodině Dingova koncertu změnila názor a ještě by nás přišla prosit, ať si ho vezmeme s sebou:o)

Nakonec jsme tedy šli radši na hlavní náměstí – Rynek Główny, kde nám v tom marastu nějak nepřišlo nic zajímavého. Pršelo stále víc a víc, nám byla stále větší a větší zima, navíc bylo všude plno lidí a procházet tam se psem bylo trochu o nervy. Nakonec jsme z náměstí došli jen na Barbacan, zbytky středověkého opevnění, které byly celkem impozantní, a parkem kolem centra a podél řeky, jsme se vrátili zpátky. I tak jsme tam strávili skoro tři hodiny a přišli děsně promrzlí a mokří. Trochu mě to mrzelo, že jsme z legendárního Krakówa neviděli skoro nic, ale místní počasí by si vážně moc nezadalo s anglickým:o)

V autě jsme pak chvíli bezradně seděli a přemýšleli, co dál. Nakonec jsme usoudili, že stejně moc na vybranou nemáme. Když přestane pršet, je to v pohodě, když ne, tak máme smůlu, sedět celý den ve stanu nemůžeme a lepší chodit v dešti někde v přírodě než ve městě. A tak jsme vyrazili směrem k trase Orlích hnízd.

Asi v sedm hodin jsme to zapíchli na nějaké louce u silnice. Stále lilo a my byli tak utahaní, že jsme zalezli do stanu, přežrali se třešní z domova a usnuli.

 

PONDĚLÍ 4.7. – Část Trasy orlích hnízd a hromada křížů

Naše vroucí přání, aby ráno nepršelo, bylo kupodivu vyslyšeno a ráno nejenže nepršelo, ale dokonce i vylezlo slunko. Honem jsme sušili všechny mokré věci.

Původně byla dnes v plánu Trasa orlích hnízd, což je 190km dlouhá stezka po několika zříceninách hradů. Lze to jít i pěšky;o) My lenoši si vybrali nakonec jen dva hrady kousek od sebe, pod jeden dojeli a na druhý došli.

Cesta z Mirówa na Bobolici byla příjemná. Hodně mi to tu připomínalo krajinu Pálavy, vápencové vršky, porostlé stepní vegetací a všelijakým jiným teplomilným křáčím. Díky ranní hodině a děsnému počasí (slunko už dávno zase zalezlo, bylo zima, sotvaže nepršelo)jsme nepotkali po celé tři kilometry tam a zase zpátky ani živáčka. Když jsme došli k Bobolici, nevěřili jsme vlastním očím. Místo rozpadlé zříceniny tu stál celý hrad. Zjevně zříceninu právě opravili a udělali z ní znovu hrad. Celkem se jim to povedlo.

Pak už nás čekala 500km dlouhá cesta k Bělověžskému národnímu parku. Původně to mělo trvat asi 7h, ale dálnici zrovna předělávali a povětšinou byl svedená jen do dvou pruhů. Krom toho polské dálnice jsou opravdu zážitek. Výraz mimoúrovňové křížení jim tu absolutně nic neříká, takže v místech, kde se napojuje větší silnice, jsou prostě semafory. Dálnice má na chvíli červenou, aby se mohli napojit auta z vedlejší silnice, a jede se dál. To ovšem není nic proti napojení silnice menšího významu. Tam nejsou ani ty semafory, není tam ani připojovací pruh… Je tam prostě značka křižovatky a sedmdesátka, kterou beztak nikdo nedodržuje. Takže pokud se chcete připojit na dálnici směrem do leva, nebo dokonce jí pouze křižujete, podobá se to dost nápadně ruské ruletě. V Čechách věc naprosto nepředstavitelná, přejíždět dálnici napříč.

Dingo cestu celkem dobře zvládal, několikrát jsme zastavili na pumpě, aby se vyvenčil a protáhl. Nakonec se opět pozvracel asi 200m před cílem, naštěstí jsem ho stihla vytáhnout ven z auta. Cílem byla vesnička Grabarka téměř na Běloruských hranicích. Podle pověsti postavili obyvatelé vesničky na kopci nad městem kříž, aby se zbavili moru, což opravdu pomohlo a od té doby nosí lidé na onen vrcholek své kříže. Na kopečku byl také postaven kostel a zřízen jediný ženský pravoslavný klášter v Polsku.

Ve vesničce stojí celkem asi osm domů a takhle v podvečer tu v pohraničí bylo tak mrtvo, až to bylo skoro strašidelné. Na vrcholek s kříži byl zákaz vstupu psů a zákaz focení. Oba jsme porušili, jelikož tu takhle večer nebylo ani noha, i když přes den je to asi běžně turisticky navštěvované místo.

Náš miláček nám zpestřil večer, když se na kraji vesnice vyválel v kravinci, nebo co to vůbec bylo. Takže jsme ho jako blázni u auta drhli vlhčenými ubrousky, a když jsme na louce asi o 20km dál zastavili na přespání, vzala jsem ho aspoň studenou vodou z lahve a mýdlem. Zlatíčko je to.

 

ÚTERÝ 5.7. – Zvířátkový prales Białowieża

Ráno jsme čekali, jestli už konečně uvidíme to modré nebe a pálící sluníčko, ale nic. Celá obloha byla opět potažená šedavou záclonou, i když už byla oblačnost trochu vyšší a vypadalo to, že pršet nebude. Ovšem Polsko se opět ukázalo jako místo netušených možností a během 80km cesty do Białowieże se vystřídalo všechno počasí od slunka po provazce vody, že se v tom nedalo skoro jet.

V Białowieżi jsme sehnali mapu pralesa a v informacích potkali týpka z Lešné, což je vlastně v Jizerkách i když v Polsku:o) Jelikož dostat se do první zóny národního parku se dá pouze s placeným průvodcem, usoudili jsme, že si dáme nějakou vycházku jen v okolí. Lesy tam budou dost pěkné a na zubry a další zvířátka si zajdeme do rezervace. Dopadlo to trochu jinak.

Do rezervace nás se psem odmítli pustit, což mě opět mírně rozladilo. Argument byl, že prý by se ho zvířata bála, což mi přišlo dost vtipné, zástupy lidí jim nevadí, vlci ve vedlejším výběhu taky ne, ale jeden vlk na vodítku by jim asi způsobil infarkt. Prostě Poláci, no.

Tak jsme vyrazili na procházku do okolního lesa a na Královské duby (Dęby królewskie), což bylo několik krásných starých dubů pojmenovaných po různých historických osobách. Zvířata jsme nakonec viděli akčně přímo v přírodě, když jsme potkali skupinku divočáků i se selaty. Ušli jsme asi deset kilometrů a pes nás krapet vyprudil, když cestou nasbíral celou paletu dobrot, na kterých si buď pochutnal, nebo se v nich vyválel. Roztrhnout ho jako hada.

Pak už jsme radši zamířili směrem k Mazurským jezerům. Cestou jsme si uvařili oběd trochu drze u nějaké benzínky se skoro dostavěnou restaurací. A taky jsme si nechtěně vyzdobili předek auta o jednoho strnada, který bohužel nebyl dost rychlý a ukončil svůj nebohý život v mřížce před naším chladičem.

V městečku Mikołajki jsme si našli kemp, abychom se konečně umyli a večer vyrazili do víru nočního života:o) Městečko to bylo pěkné, v nějakém baru jsme si dali něco k jídlu, byla to dobrota:o))) Byl by to příjemný večer, nebýt toho, že Dingo nekonečně prudil a opět začalo lít jako z konve, takže do stanu jsme přišli úplně mokří.

 

STŘEDA 6.7. – Frombork a Malbork

Ráno bylo počasí stejné, jako včera. Lilo a lilo. Náš plán zůstat tu, koupat se v jezeře a opalovat na pláži vzal za své. Usoudili jsme, že zůstávat tu nemá cenu a vyrazili jsme dál na sever. Cestou jsme se chtěli mrknout na Hitlerovo Vlčí doupě, nepočítali jsme, že by nás tam pustili se psem a navíc pořád lilo, takže jsme si představovali, že se tam jen podíváme zvenčí, možná tam trochu morbidně vyfotíme vlka. Jenže hned u vjezdu na parkoviště nás hodlali zkasírovat o 24 zlotých. Jednak jsme je ani neměli a jednak v tom byl asi i vstup, který jsme nechtěli, takže jsme to vzdali. Možná dobře, protože o půl kilometru dál Lukáš vyběhl z auta vyfotit nějaký močál a málem ho sežrali komáři.

Cestou jsme se rozhodli pro návštěvu Fromborku, městečka na pobřeží skoro u hranic s Ruskem, kde prožil část života a zemřel Mikoláš Koperník. Nad městem stojí katedrála a celý komplex mírně opevněných budov připomíná hrad. Na nádvoří se mohlo se psem, což nás potěšilo (už jsme to ani nečekali) a tak jsme si to tam v klidu prohlédli.

Potom jsme prošli městečkem na druhou stranu, ukázat Dingovi poprvé moře. Nejprve na vlny zděšeně koukal z přístavního mola. Kotvily tam lodě, a jak se pohupovaly na vodě, tak se jich bál. Pak jsme sešli vedle mola k vodě. Na Lukášovo volání, ať ho tam nepouštím, že bude mokrý a slaný, jsem odpověděla, že tam stejně nevleze, že se bude bát těch vln, a než jsem to dořekla, byl Dingo po břicho ve vodě a vlekl mě za sebou:o) Kdyby se tam chtělo počasí umoudřit, abychom se zítra mohli v moři vykoupat všichni.

Dál nás dneska cesta vedla do Malborku, kde stojí nejrozsáhlejší středověký hrad na světě. Tady mě opravdu trochu mrzelo, že jsme nemohli jít dovnitř na prohlídku, protože pro hrady já mám slabost. Na druhou stranu je tam prý uvnitř muzeum, což zase už není ono. Marně po celém světě hledám druhý švýcarský Chillon, ale druhý takový hrad asi neexistuje:o)

Ale i okolí Malborku bylo pěkné, všude kolem byly další zbytky hradeb a celkem příjemná atmosféra.

Pak už jsme měli celkem co dělat, abychom před obydlenou oblastí kolem Gdaňsku našli místo na přespání. Ukázalo se to být trochu problém, bloudili jsme krajinou a nikde nic, všude, kde to vypadalo trochu přijatelně, stál nějaký dům. Nakonec jsme zajeli do nějakého šíleného lesa jen po pískové cestě, který jsme nakonec kupodivu celý v délce několika kilometrů projeli. Nakonec jsme to zapíchli na kraji toho lesa na nějaké odbočce na pole s tím, že tam nikdo stejně nepojede. Cesta lesem se ale ukázala jako poměrně frekventovaná, i večer i ráno tam projelo několik aut. Že by zkratka do vedlejší vesnice? Ovšem i naše polní odbočka byla zjevně používaná, jelikož večer, když už jsme usínali, kolem nás projela banda nadšeně pokřikujících a zvonících cyklistů. A ráno, zrovna když jsem otevřela stan, šel kolem jakýsi dědula s kolem. Ale jinak, krom večerního štěkání srnek, nás nebudilo nic;o)

 

ČTVRTEK 7.7. – Gdaňsk a konečně k moři

Ráno počasí stále nebylo lepší. V plánu byla v pořadí druhá prohlídka města, tentokrát Gdaňsku. Cestou k němu začalo příšerně pršet, takže už jsme se viděli, jak ho proběhneme v lijáku stejně jako Kraków, ale naštěstí to byla jen přeháňka;o)

Gdaňsk byl nečekaně hezký, na to, že si ho člověk představí spíš jako průmyslové měst, historické centrum stojí za to. Dingo byl tentokrát docela v pohodě a rozhodně byl dokonalou hvězdou dne:o))) Co jsou všechny polské památky proti vlkovi na vodítku;o) Aspoň tak deset, patnáct lidí nás zastavilo, aby se poptali, co si to vedeme za zvíře, a zhruba stejnému počtu lidí posloužil Dingo pro fotku:o)

Vlk úspěšně vysomroval od místního prodavače sušenku a od nějakého kluka celou svačinu. Lukáš šel zrovna fotit a já stála sama uprostřed hlavního náměstí Gdaňsku se psem požírajícím celou housku se šunkou. Kolem nás se vytvořil kroužek čumilů a opodál skupinka Němců, místo aby poslouchala výklad průvodce, zírala na nás taky. Trochu jsem se propadala hanbou:o)

Po Gdaňsku mělo následovat uvolnění v podobě Helské kosy. Dojeli jsme až na konec do městečka Hel, kde bylo moc živo. Takže jsme si dali zmrzlinu a jeli hledat nějakou opuštěnější pláž, kde by se mohl pes trochu proběhnout.

Našli jsme pláž přímo pro psy, které byla na straně poloostrova obráceném k moři, takže voda tam byla studená a vlny velké. Zato tu v tomhle počasí, téměř bez sluníčka a sotva 20°C, nebyla skoro ani noha. Takže jsme tam blbli, ráchali se ve vodě a užívali si počasí, které bylo po tom, co jsme do teď zažívali, vážně příjemné.

Dingo se vln vůbec nebál, naopak do nich nadšeně skákal a bral to jako super zábavu. Občas, když ho některá smetla moc, vyběhl na břeh a koukal zmateně, ale za chvíli byl zpátky ve vodě.

Počasí se postupně vylepšovalo a ve chvíli, kdy jsme v kempu opodál stavěli stan, bylo už nebe nad námi prakticky bez mráčku, zatímco nad pevninou byla stále ještě vidět šedá hradba mraků.

Kemp Chatky 6 byl docela levný, vyšel nás jen na 57 zlotých, ale zázemí nebylo nic moc a vrcholem byla banda mládeže, kteří si úplně nalití ve tři ráno vzpomněli, že budou hrát fotbal. Míč nám neustále padal na stan, pes štěkal, jak ho budilo jejich pokřikování a nakonec, asi z nudy, jak nemohl spát, prokousl krabici s višňovým džusem. Super noc:o)))

 

PÁTEK 8.7. – Moře, vyhlídka na Rowokółu a procházka u Czołpina

Ráno už to vypadalo, že zase bude zima a hnusně, ale než jsme se nasnídali, už vylezlo sluníčko. Vyrazili jsme opět na psí pláž, byli jsme tam už v deset, takže tam nebyla ještě ani noha. Bylo sotva kolem 20°C, ale slunko hřálo a tak jsme se hecli a do té ledové vody vlezli. Vlny byly dneska trochu menší a Dingovi byly úplně ukradené, nadšeně s námi plaval a dováděl na pláži. Hrabal díry do písku, nosil klacky a lítal jako smyslů zbavený:o))) Měli jsme parkoviště zaplacené jen na hodinu, ale na unavení psa to celkem stačilo a pak už taky začalo přicházet moc lidí, tak byl akorát čas odejít.

Další na plánu byl výlet na duny, což jsme ale počítali jako celodenní vycházku, takže jsme dneska tak nějak na zabití času vyrazili na dvě menší procházky. Alespoň se pes trochu unavil.

První byl kopec Rowokół u vesničky Smołdzino, měřící 115m, čímž je nejvyšším vrcholem této oblasti:o) Výlet byl asi 4km dlouhý, na vrcholu kopce stála rozhledna, na kterou Lukáš za 4 zloté vylezl a nafotil rozhled. Prý to zase tak moc super nebylo:o)

Druhá vycházka byla nedaleko u vesničky Czołpino, která je tak maličká, že jí ani GPS nenašla:o) Stáli jsme tam kdesi na křižovatce a hledali, kam vlastně máme jet, když tu u nás zastavila policie. Místo aby, když viděli cizince, se zeptali, zda nepotřebujeme poradit, začali nás buzerovat, že nesmíme parkovat na křižovatce. Přitom jsme stáli bokem a nikomu nepřekáželi. Odpověděli jsme, že neparkujeme, že jen hledáme, kudy máme jet dál. Na to na nás spustili proud polštiny, chrlili nějaké paragrafy o tom, jak porušujeme předpisy. Lukáš jim na to řekl, že jim nerozumíme a odjeli jsme pryč. Udělali jsme si dobrý obrázek o místní policii.

Druhá procházka byl značený okruh s naučnou stezkou asi pět kilometrů dlouhý a bylo to tam zajímavé:o) Část cesty vedla po pláži, kam nesmí psi (takže jsme opět porušovali předpisy, ale anitpsí diskriminace je fakt v Polsku ještě horší jak u nás, to by se z toho člověk zbláznil…), ale zbytek vedl příjemně lesem, kde nikdo nechodil a dokonce tam byl i celkem členitý terén:o))) Na jednom vršku stál zpřístupněný maják, kam opět Lukáš vyběhl nafotit výhled za 4 zloté.

Po zážitku s místní policií a minulém zážitku s hledáním místa na spaní, kdy jsme, jak Lukáš prohlásil, projezdili víc peněz v benzínu, než co bychom dali za kemp, jsme se rozhodli, že to nemá cenu řešit. Jeli jsme do městečka Łeba, odkud budeme zítra vyrážet na duny, a našli si tam kemp.

Kemp byl hezký a příjemný. Večer jsme se pobavili při sledování manželů ve středních letech, kteří přijeli za známými. Obyčejný stan pro dvě osoby stavělo asi pět lidí a dalších pět a několik dětí přihlíželo. Zabralo jim to snad čtvrt hodiny. Slušná komedie:o)))

Dál už jsme divadlo hráli jen my, nebo spíš náš pes. Největší šok z nás asi měli naši sousedé, kteří byli pryč, když jsme přijeli. Když jsem se odešla sprchovat, Lukáš s Dingem spali ve stanu a sousedi dorazili. Neměli chudáci ani tuchu, co se skrývá v maličkém stanu vedle nich. Lukáš s Dingem pro změnu zaspali jejich příjezd. Když jsem přišla ze sprchy, Lukáš se vzbudil a pustil psa ze stanu ven, byl sice na stopovačce, ale byla bohužel moc dlouhá.

Sousedi to viděli asi tak: v klidu si řešili cosi u auta, seděli tam nad nějakou taškou, ve vedlejším stanu hrobové ticho. Přijde k němu holka, stan se otevře, vyřítí se pes, holka začne něco řvát a utíkat pryč, pes po ní stihne skočit, než ho zarazí šňůra, v tu chvíli se pes otočí, všimne si nic netušících sousedů a vrhne se pro změnu na ně a poskáče je, holka začne opět něco hulákat, takže pes se otočí a vrhne se na ni, poskáče jí a pokouše. Co si asi museli myslet? Kdybychom měli něco jiného, než ČSV, tak bych řekla magor pes, takhle musím jen konstatovat, že máme ČSV.

 

SOBOTA 9.7. – Słowiński Park Narodowy, prostě duny

Dále se Dingo vyznamenal v pět ráno, kolem táhla nějaká zpívající banda. Pes se vzbudil, využil toho, že se nedávno naučil štěkat, a spustil jako na drátku. Když banda odtáhla, štěkal a vrčel dál a nebyl k utišení. Až nám došlo, že mu vadí chrápání pána z vedlejšího stanu. Ještě nikdy to neslyšel a asi si myslel, že na něj někdo vrčí, tak se toho bál:o)))

Ráno tomu všemu nasadil korunu, když se vyčůral přímo před náš stan, než jsem stihla vzít vodítko a odejít s ním dál. A nakonec šňůrou shodil vařič i s ešusem a vodou na čaj. Za což dostal vynadáno, z jeho pohledu neoprávněně (vždyť jen běžel vítat ty dvě slečny, co šli po cestě kolem, co na tom, že byly úplně cizí), z našeho pohledu oprávněně (protože bylo zlité všechno kolem a od shozeného vařiče začala chytat tráva), takže se urazil, udělal klubko opodál a ignoroval nás tak důsledně, že i zapomněl jít žebrat snídani.

Pak už konečně přišly na řadu ty duny. Bylo krásně slunečno, stále se oteplovalo, takže konečně počasí na výlet.

Dojeli jsme do vesnice Rabka, nebo spíš k ní, do ní se nesmělo, vedle bylo záchytné parkoviště. Místo, aby tam dali ceduli, stál tam policajt a odchytával auta a posílal je na parkoviště:o)

Za vstup k dunám se platilo 6 zlotých. Šlo se tam pěšky lesem, už asi v deset hodin tam chodilo dost lidí, jezdili cyklisti a turistické vláčky. Ale ve stínu lesa bylo příjemně a cesta hezky utíkala.

Duny tak nějak spočívali v tom, že kolem jedné člověk prošel a na druhou vylezl, jinam se nesmělo. Škoda, protože duny byly celkem impozantní a jít po nich dál, mimo všechny ty lidi, mohl být celkem zážitek. Nedalo nám to a opět jsme porušili zákaz a šli aspoň po jedné vedlejší duně. Bylo tam ale hrozné vedro a tak jsme radši porušili další zákaz (opět psa na pláži) a šli jsme dolů k moři. Doprava se táhly zástupy lidí, které postupně přibývaly, protože tím směrem se dalo po pláži dojít zpátky do Rabky, nalevo naopak nebyl nikdo. Tak jsme se tam usadili a asi hodinu relaxovali a ráchali se v moři. Pak jsme se připojili k zástupům a vrátili se zpátky do Rabky. Celý okruh dal dohromady skoro 10km a nám i s tím zevlováním asi pět hodin. Na parkovišti jsme zjistili, že máme zaplatit 27 zlotých, ale měli jsme už jen 25, takže jsme je o 2 zloté obrali.

Stavili jsme se zpátky v Łebě, kde ještě Lukáš vyhnadloval za €6 pár zlotých, abychom koupili domů místní pivo a sobě zapiekanku:o)

A pak už jsme vyrazili směr Německo, abychom jeli domů po normální silnici a rychle:o)))